O kapele Nahoře Pes ve
zkratce
NAHOŘE
PES - biografie
Od roku 1997 stihla kapela úspěšně
projít soutěžemi Rock Made
In Gambrinus, Broumovská kytara, Mlejnice Kiss, Rock
Nymburk nebo Rockfest Dobříš, má za sebou přes 200 koncertů, zejména v klubech a na festivalech (např. Benátská
noc 2002, Jimramov
2003, Rock For
People 2005, Okolo Třeboně 2006, Sázava fest 2009…), za předkapelu
si Nahoře Pes vybrali mimo jiné Laura a
její tygři, Znouzectnost, -123minut, Echt, Brutus, Schodiště, Luboš Pospíšil…
Na podzim 2007 vyšlo po sérii demosnímků cd Čína zmixované
zvukovými mistry Liborem Mikoškou (Narvan)
a Petrem Vavříkem (Buty), následoval křest rukou bubeníka
Pražského výběru Klaudy Kryšpína a klubová šňůra po osmi
českých městech. Není bez zajímavosti, že kmotrem předchozího EP Robinson byl americký
bluesman Sugar Blue (známý
z hostování s Rolling Stones,
Bobem Dylanem, apod.), který si s Nahoře
Pes i zahrál na harmoniku.
Po obměnění sestavy na jaře 2009 začala skupina po letech
hrát opět ve čtyřech (bez kláves), zvuk se pročistil, Nahoře Pes chytil druhý dech. Dvě povedené koncertní
sezony přinesly nový, svěží materiál pro další
řadovou desku Pozdní léto, která vychází zkraje roku 2011. Současně
s vydáním se ale kapela pro vytíženost v dalších hudebních
působištích rozhodla odjet malé rozlučkové turné a ukončit činnost.
Skupina produkuje v podstatě písničkový rock založený
na živých nástrojích (ani emo, ani core, ani hip, ani hop), nebojí
se přitvrdit nebo se příležitostně „rozněžnit v mezích zákona“, utéct
k funky nebo blues... Váhu přikládá též osobitým textům. Netradičním
prvkem v sestavě je talentovaná bubenice s joplinkovským
vokálem Pája
Táboříková.
Hudební
publicista Petr Korál o Nahoře Pes: Nestavějí na bůhvíjaké
virtuozitě, ale prostě a jednoduše na písničkách, na pokud možno snadno
zapamatovatelných, a přitom ne tupých melodiích a hravých textech. S každou
další nahrávkou působí kapela vyzráleji nejen po hráčské a vokální stránce, ale
hlavně co se celkového přístupu týče. Dnešní vkusně poprockový
repertoár přiměřeně nasáklý módním funkem i dalšími ingrediencemi udivuje
skladatelským přehledem a aranžérskou barvitostí a dává tak vzpomenout třeba na
Narvan blahé paměti.
Podrobná
historie Nahoře Pes pohledem kapelníka Ondřeje Fencla
1996–97
Skupina vznikala postupně v průběhu let 1996–7, přesné datum startu nelze tudíž
určit. Bratránka Lukáše Fencla jsem poprvé v souvislosti
s bubnováním v nové rockové kapele oslovil v září 1996, dva měsíce po něm
přislíbil účast i můj spolužák, kytarista a někdejší člen Hromosvodu Jenda
Švejda.
Kromě mě ale zatím nikdo neměl vlastní nástroj a tak trvalo zhruba rok, než
jsme začali skutečně fungovat. První regulérní zkouška (pod názvem Devil’s Dogs) ve vlastní zkušebně na Břevnově s vlastními nástroji
a aparáty se uskutečnila v říjnu 1997, úplně první písničkou byli Houmlesáci.
1998
Do února 1998 jsme se ve třech sešli jen asi pětkrát. Tehdy byl poprvé – zatím
jen jako host – přizván Lukášův spolužák, klávesista David
Hlaváč.
Během několika týdnů se stal právoplatným členem. Klávesy se nám líbily, ale k
dokonalosti chyběla ještě basovka.
A
tak byl David nedobrovolně pasován i do role baskytaristy.
19. května se konal první koncert na Klamovce. Hráli jsme jalově,
David si pořád přidával basu… jako jediný člověk v sále ji neslyšel,
protože mu nikdo neřekl, že basák má stát před combem, ne za combem… no, porodní
bolesti. Ohlas byl ovšem frenetický, to už tak na premiérách bývá. Jenda Švejda
ovšem ne že ztrácel, nýbrž ani nikdy pořádně nenašel nadšení, takže skupinu záhy
dobrovolně opustil.
Původní punk-rocková orientace se
zvolna přesouvala do oblasti zpěvného bigbítu,
který si s nestoudnou sebejistotou bere plnými hrstmi ze všech dostupných okolních
stylů a neumětelství svádí na experiment.
David
odmítl nadále hrát na čtyři struny, angažovali jsme tedy nového basáka Ondřeje Pavloka a začali pořádně zkoušet.
Ondřej nebyl zrovna virtuóz, ale uměl se u toho dobře tvářit – něco mezi ďáblem
a řidičem autobusu…
1999
Únorové vystoupení na maturitním plese v Národním domě na Smíchově se celkem povedlo, zněli jsme konečně
zhruba jako kapela. Následovaly koncerty v Kroku a na Vodní slavnosti gymnázia
PORG. Po zdařilém červnovém vystoupení v pražském klubu Batalion jsme se po oboustranné
dohodě přátelsky rozloučili s Ondřejem Pavlokem. Zjevil
se démonický Pája
Junek.
Do skupiny skvěle zapadl, i na tu baskytaru trochu uměl. Na podzim jsme
odehráli celkem tři koncerty, což byla na tu dobu hojnost. Průběžně jsme ve
skalních podmínkách točili první demo-kazetu Réservé
pro invalidu.
2000
Naši první nahrávku (stopáž 60 minut) jsme pokřtili 4. 4. 2000, po dlouhé době
zase na Klamovce. V květnu jsme absolvovali první
mimopražská vystoupení v Dobříši a Lomnici nad Popelkou (se spřátelenou
kapelou Fidel Castro),
chvíli poté proběhl úspěšný předskok Znouzectnosti, jejíž publikum nás přijalo velmi vřele. Sláva.
Pája stále vehementně
navrhoval, že bychom měli rozšířit sestavu o druhou kytaru.
I
stalo se a z vypsaného konkursu vyšel vítězně milovník Rogera
Waterse Kuba Rak, nenapravitelný sólista,
ale zase šikovný. V říjnu 2000 pak došlo k přejmenování skupiny na Nahoře
Pes,
přišlo nám to dospělejší. A asi bylo.
2001
Rok 2001 znamenal pro kapelu zlom. Absolvovali jsme celkem 17 koncertů a poprvé navštívili
profesionální nahrávací studio (Live And Loud u Kakaxy).
Pod vlivem dvou epizodních manažerů (říkali jsme jim Prasátko a Vlk, občanská
jména dávno zavál čas) jsme se následně rozhodli utřídit repertoár, tedy
přestat hrát od všeho kousek, jak bylo naším dlouholetým zvykem. Dodnes je
sporné, zda to byl šťastný tah; každopádně tím nastal konec
jedné etapy a
začátek další – profesionálnější a méně bujaré.
2002
Na jaře se Nahoře pes probojoval do semifinále Rock
Made In Gambrinus a do finále Broumovské
kytary,
vrcholem letní sezóny pak bylo vystoupení na jednom z největších open-airů v republice, festivalu Benátská
noc,
kam jsme se nikterak necpali – normálně nám zavolali (na Malou skálu rád vzpomíná zejména David, který si zapomněl zdroj na
klávesy, takže jsme hráli ve čtyřech). Přes nesporné úspěchy se ale zároveň
jasně ukázalo, že výše zmíněné stylové zakotvení nevyhovuje některým členům
kapely – stará sestava Nahoře Pes spěla po pěti letech ke svému konci. Ještě
jsme stihli zvítězit v soutěži Mlejnice Kiss a pak už přišel křest nového, byť vzpomínkového cd Nahoře
Pes na měsíci
(natočeno v průběhu roku 2002, opět v naší garážové zkušebně na Břevnově)
a zdařilý poslední koncert ve staré sestavě na Velké říjnové party ve Vagónu
před dvěma stovkami diváků.
2003
Nahradit rozmanitou osobnost Páji Junka, kouzlo a klávesový
um Dády Hlaváče a hudební potenciál Kuby Raka nebylo
jednoduché. V průběhu zimy se stabilizoval nový Nahoře Pes, kde zmíněné
muzikanty vystřídali kytarista s bluesovými kořeny Michal
Nosek,
baskytarista Petr Polák (záhy byl pro nespolehlivost dočasně nahrazen
fiktivním baskytaristou Standou Lysým, který si nepřál vystupovat pod svým
skutečným jménem Pája Junek) a klávesák
Janek Vondrovský. Teprve s příchodem
baskytaristy Vojty Donáta v květnu 2003 se sestava
se ustálila, vznikly nové skladby a koncertní činnost se rozbujela nebývalou
měrou.
V
říjnu 2003 Nahoře Pes přispěl svou troškou na live-cd Velká říjnová party.
2004
Stabilizace sestavy a repertoáru se naplno projevila v roce 2004, kdy bylo
odehráno 26 koncertů, z nichž stojí za zmínku minimálně finále soutěže Rock
Nymburk,
festival Boodstock v jihočeských Čimelicích nebo podzimní předskakování americké bluesové
legendě Sugar Blue před natřískaným klubem Vagón.
V březnu vyšlo vzpomínkové cd na tragicky zesnulého Filipa Venclíka
s názvem Slunce ještě spí, na němž se Nahoře Pes
podílel dvěma písněmi.
V
průběhu celého roku kapela pravidelně dojížděla do kolínského studia Sklep
zdejšího muzikanta Ládi Douska, kde zvěčňovala aktuální i starší repertoár. V
listopadu bylo z 18 natočených skladeb vybráno 6 nejlepších (prozatím), které
byly svěřeny do rukou zvukového mistra Libora „Mikeše“ Mikošky (Narvan, Laputa...)
2005
Po lednovém masteringu, který provedl ve zlínském
studiu „V“ Petr Vavřík (Buty),
vyšlo 29.1. EP Robinson (stopáž 22 min.), které
bylo jakousi předzvěstí pozdějšího dlouhohrajícího alba. Placičku nepokřtil
10.4. ve Vagónu nikdo jiný než slovutný bluesman Sugar Blue, který
si s námi zahostoval na foukačku v písničce Aleje (považte, člověk,
co nahrál harmošku mimo jiné do stounovského
Miss You hrál s Nahoře Pes). Brzy poté se s
Nahoře Pes po osmi letech rozloučil Lukáš Fencl (odjel studovat do Anglie).
Bigbítový bubeník, který neposlouchal bigbít, vášnivý
diskutér, podmračený autor nejulítlejších písní v repertoáru,
bratránek, se kterým jsme to celé rozjeli. A s ním se poroučela i břevnovská zkušebna… (osm let: takhle dlouho vydržel
v Psu už jen Michal Nosek).
Za
bicí usedl spíš blázen než bubeník Robert
Keller (ex-A bude hůř), aby prožil křest ohněm v podobě vystoupení na tehdy
nejvěhlasnějším českém festivalu Rock For
People (ještě v Českém brodě). Vystoupení bylo
značně průměrné.
Zářiové miniturné k cd
Robinson se moc nepovedlo, v říjnu si ale kapela spravila chuť postupem do
finále Plzeňské bítové ligy (jehož se z důvodu krytí
termínů nakonec nezúčastnila) a tradiční Velkou říjnovou.
2006
V zimě Nahoře Pes navázal družbu s kapelami Illfish a
Vyhoukaná Sowa (povedl se pražský, hradecký i
plzeňský koncert), zahrál si v Chrášťanech jako předskokan
Brutusu a během jara pak postupně dospěl k tomu, že
potřebuje za bicí soupravou vzpruhu. Tou se v létě stala talentovaná
konzervatoristka Pája Táboříková, navíc osobitá zpěvačka s joplinkovsým vokálem, což se také hodilo. Premiéra v nové
sestavě na jimramovském festivale Otevřeno, to bylo
jedno z nejlepších a nejúspěšnějších vystoupení kapely vůbec.
Na Velké říjnové jsme pak pokřtili staronové cd Archív, kde spatřily světlo
světa veškeré nahrávky pořízené v Kolíně v letech 2003-2004 ještě s Lukášem a
nezachycené cédéčkem Robinson + několik bonusů z
vůbec první návštěvy studia v roce 2001 (v staré sestavě s Pájou,
Davidem a Kubou).
V Lucerna Music baru Nahoře Pes úspěšně zvládl roli předkapely
Laury a jejích tygrů,
v prosinci totéž s –123minut v Kutné hoře.
2007
V lednu začalo – opět v Kolíně u Ládi Douska -
nahrávání devíti nových písniček, jejichž mix byl svěřen osvědčenému Mikešovi, geniálnímu bohémovi, jenž
s termíny si netyká. V červnu Nahoře Pes podařeným koncertem v domovském
Vagónu oslavil 10 let existence a 17. září vyšlo cd Čína, v pořadí čtvrté
dlouhohrající, ale v jistém smyslu první oficiální se vším všudy – tedy
lisované, s 16stránkových bookletem a s kampaní kolem (rozhovory na ČRo a na Rádiu Beat,
několik profilových pořadů na rozhlasových stanicích všeho druhu, celkem osm převážně
pozitivních recenzí v tisku…).
Na podzim pak Nahoře Pes vyjel na související podzimní klubové
turné,
provázané s tradičními přáteli (Illfish,
Vyhoukaná sowa) i s novými tvářemi (děčínští Headline, ústečtí Sníh na schodišti). Skromné, ale
povedené. A paralelně se urodil i videoklip k písni Vílo.
2008
Rok 2008 znamenal především nové nadechnutí. Pět let v jedné sestavě spělo
ke konci, přestávalo to klapat lidsky i hudebně. A tak jsme se po oboustranné
dohodě rozloučili s Honzou a Vojtou. Basu po Vojtovi přebral šikovný
šestistrunný pohodář Pablo Eisner, za klávesy se postavila absolventka teplické
konzervatoře Helča Vlaháčová. Vztahy v kapele se
pročistily, začalo to šlapat, festivalová sezóna byla z nejpovedenějších
v historii bandu (m.j. jsme poprvé zahráli „u Magora“ na Skalákově mlýně a undergroundi
nás přijali s otevřenou náručí)…
Co
nevidět to hodilo tři pulsující novinky, plus jednu coververzi
od Queenů jako bonbónek (Hammer
To Fall). Podzim znamenal krom pilování nového
repertoáru tradiční štace i nové družby (písečtí Naven, liberecké koleje Harcov).
2009
Na jaře vesele štěkající Pes na chvilku zmrazil podivný přístup a posléze
odchod Helči Vlaháčové, dva koncerty odehrané
z nouze ve čtyřech ovšem
dopadly tak pěkně, že jsme se rozhodli pokračovat nastálo takto, tedy bez
kláves.
Spřátelili
jsme se s lounským Paraletem a pražskými Molitan Noodels,
našli novou fanouškovskou základnu v Roztokách u Jilemnice, rozjeli jsme to
na letním Sázavafestu
(byť v „předpokoji“ a za chabé účasti publika), nazkoušeli dvě nové
písničky Smrtka a Pozdní léto, každou úplně jinou... a
jinou, než to, co jsme dosud dělali. Jako bychom snad vyrostli, či co. Nebo
jsme se konečně naučili hrát?
Přes
další hudební angažmá některých členů (5P
Luboše Pospíšila, Hromosvod, Schodiště…)
nicméně na Nahoře Pes zůstávalo čím dál tím méně času.
2010
Zkraje
roku jsme zahostovali na dvou štacích šňůry
Rádia Beat, koncertní rok se v plánech tvářil jako každý jiný,
tradiční akce se Sowou a Brutusem,
několik svěžích festivalových zářezů, povedené vystoupení po Kamilu Střihavkovi v Novohradských
horách… Páju ale čím dál víc štvalo, že Psu nedávám
tolik, kolik bych mohl a já zas tušil, že chci ten čas věnovat spíš Hromosvodu,
se nímž jsme právě dokončovali novou desku a hráli jako o život. V létě se
naše bubenička rozhodla, že to balí. Z milého
psího koncertu (po dlouhé době samostatného) v hospodě U prince
Miroslava, který byl prezentován jako „poslední
pražské hraní s Pájou“ se nakonec vyklubalo
rozhodnutí skončit to úplně. Odehrát tři nasmlouvané
mimopražské koncerty, vystrojit pohřeb jak
se patří… a ještě předtím ve studiu co nejživější metodou zvěčnit sedm novinek,
které jsme za ty tři roky nastřádal. Bylo by škoda je nezakonzervovat a kde
jinde, než zas v Kolíně. Tentokrát jsme Láďovi Douskovi
dali na starost i mix a dobře jsme udělali.
Začal
krásný čtvrt rok – jak už vlastně o nic nešlo, hrálo se zlehka, do playlistu spontánně a bez zkoušení přibylo několik coververzí,
záznam z koncertu s Brutusem v Roztokách u Jilemnice se tak povedl, že jsme
nakonec tři písničky zařadili i na cd… a samotné kolínské natáčení byla pohoda,
která je z desky znát. I když trochu i smutek.
2011
28.
ledna vyšlo páté a poslední album Pozdní
léto, o den později Nahoře Pes za asistence mnoha hostů a ex-členů ukončil na domovské scéně v pražském Vagonu existenci. Tolik
lidí na nás nikdy samostatně nepřišlo – to se fakt povede jen na pohřbu.
Tiskovou
zprávu, proč a jak (a jak hezky) to všechno skončilo si můžete přečíst ZDE.
Díky, za kapelu zdraví (a sepsal) Ondřej Fencl