V časech rudých trav v měsíci velkého listí se v chotobušských lesích v malé dřevěné chaloupce jednoho dne narodil maličký Pája Junek, Od počátku chlapeček zvláštní až jiný, trávící dlouhé dny především sezením v blátivých loužích nebo plašením lesních skřítků. Šťastné dny pominuly až násilným odsunem do pražské Michle, kde byl Pája nucen nastoupit povinnou školní docházku. Učební osnovy mu k srdci příliš nepřirostly, noví spolužáci také ne a i hudba mu tehdy byla spíše cizí, zvláště když doma rozšlápl dědečkovu loutnu a vousatou učitelku klavíru šokoval otázkou: „A kudy se do toho fouká?“

Raději venku proháněl koloběžku a chytal čolky. Přesto však postupem času založí s kamarády tehdy pozoruhodnou skupinu GUGY, o které se především mluví a záhy se stane legendou v celé 3.A. Brzy nato se však jedno odpoledne skutečně sejdou všichni členové neexistující kapely, přinesou s sebou hudební nástroje (kýbl, valcha, trubka, budík), do všeho se začne na povel třískat a křičet bojs, bojs, bojs.... Celou akci a vlastně i skupinu rozežene až školníkův pes Brok.

Už to vypadalo, že hudba má v Pájově životě odzvoněno. Roky plynuly, Pája byl rybář, letecký modelář, mladý turista a hudební vlnění znal spíše z doslechu z tehdejších československých hitparád v čele s Kotvaldem a Hložkem.

Avšak nové desetiletí přináší se změnou poměrů i značně rozšířený hudební výběr, v němž Páju upoutá především divoký rachot s tajemným názvem punk. Začne shánět rozmanité nahrávky tohoto hluku, s kterými po večerech týrá matku i sousedy. To už je Pája špatným studentem zednického ústavu, umístěným na pomezí Podolí a Krče. Postupně však zjistí, že do světa stavebnictví se příliš nehodí, na učivo rezignuje a začne přemýšlet co dál. V době blížících se šestnáctých narozenin uzraje v hlavě nápad – budu muzikantem!

Počáteční nadšení vystřídaly pragmatické úvahy na co vlastně hrát? Klavír byl moc velký, buben moc hlučný a triangl nenabízel mnoho prostoru pro seberealizaci mladého génia. Ale kytara – to je ono. Doma na zdi visí už celá léta, stačí sfouknout prach, uchvátit nástroj, mlátit do něj a přitom vyřvávat že Traktor Zetor jede do hor. Nebylo to špatné, ale Pájovi dělalo problém chytit melodii, udržet rytmus (platí dodnes – pozn. red.), ale především ovládat tak veliké množství strun. Čert tomu však chtěl, aby mu při michelských toulkách kamarád Týna důvěrně prozradil, že basová kytara má struny jenom čtyři (!) a tudíž hra na ni musí být o poznání jednodušší. Pája nelenil, namátkově ze své kytary dvě nevyhovující struny odstranil a spustil „jednou večer na stanici…“, což opakoval dokola asi dvě hodiny a onoho večera usínal sám se sebou spokojen.

Pod vlivem nadcházejícího léta zinscenuje na Chotobuši folkověpunkověakustickystrašné hudební těleso MARCEL BAND, jehož nahrávka je archivovaná a dodnes pouštěna pro pobavení kolemjdoucích. A když mu pak navíc někdejší spolužák Bibčuk přinese basovou kytaru elektrickou a tudíž opravdovou, Pája se chytá příležitosti, pilně cvičí a definitivně se stává hudebníkem. Následujícího roku (v té době známý též pod přezdívkami Džuno a Nekju) pořádá ve svém podkrovním wigvamu hudební večírky spočívající především v přehrávání profláklých coververzí v divokých úpravách a končící nejčastěji příchodem michelského strážníka. Nicméně nejzdařilejší nahrávky jsou archivovány a pod krycím názvem Šmidlibojs se na dlouhou dobu stávají první umělcovou Elpéplatňou. Pája však brzy rozpozná minimální ambice a zodpovědnost zúčastněných a raději se vydává hledat s pomocí inzerátu opravdovou skupinu. Po několika vyhazovech z různých konkurzů ji skutečně najde. Je to českobrodský spolek HAROSZ KEVESZLIGYETI, kterýžto nutně potřebuje basáka na domluvený koncert a jelikož se nikdo jiný kromě Páji neobjeví, stává se hrdina našeho příběhu na dlouhá tři léta právoplatným členem tohoto hudebního souboru.

Přes první zkušenosti s veřejným vystupováním se Pája mimo jiné vyrovnává s funkcí ředitele zeleniny, aby byl posléze vojenskou správou převelen na lukrativní místo „strejdy“ v mateřské školce.

Hudební časy však plynou dál a ani změna názvu na BLEXMATIC 42 skupinu nezachrání od rozpadu. A tak na sklonku 20. století Pája opět podává inzerát a nachází anglický hudební soubor TRAMSLEEPER, do něhož neuvěřitelně rychle nastoupí, hekticky jím profrčí a po půl roce raději zase hodně rychle vystoupí. „Slíprův“ svět byl velmi zvláštní, nepopsatelný, hodně dal, ale skutečně se v něm nedalo vydržet příliš dlouho.

V té době také již hraje se zajímavým kvartetem DEVIL’S DOGS, v němž se čím dál více zabydluje a poprvé má pocit, že tohle by mohlo být konečně ono. Kvartet se později rozšíří na kvintet a pod mnohoslibným názvem NAHOŘE PES lehce brouzdá a manévruje stylovými vodami, aby dnes stál na prahu zřejmě závratné budoucí kariéry.

Pája dnes nejčastěji domestikovaný v podbrdských lesích rozmlouvá s neviditelným světem, okupuje chromatický akordeon, ve volných chvílích koncertuje též s revivalovým Uširváčem, zažívá životní zlomy jako bloudění umrlých delfínů, masijské zemětřesení, zahlédnutí ženské nahoty skrze klíčovou dírku, setkání s J. Nedvěděm… a v opojném dýmu indické tyčinky dokončuje tento životopis.

Pája Junek, Michelský wigvam, 15. ledna 2002