Těžko se mi to říká, ale žiji na Zemi. Už nějakých 20 let. Osli mají dlouhý život. Pravidelně čekáme s Alfrédem na dvoře, abychom zahlédli poslední uhasínající plamínky na troskách naší stodoly. Měl jsem tam své lavóry, hrnce, poklice, škopky, vařečky, lžíce, kombajn a jiné drobné harampádí. Poslední dva tři roky jsem do nich vzteky občas i mlátil, jen jednu vidličku se zvlášť
pěkně vypadajícím toporem jsem v amoku nesnědl, protože jsem si vzpomněl na svá školácká léta, kdy nám prodavači hamburgerů ve školních škamnách lili vědomosti do zad a vytanulo mi na mysli zvláště důrazné varování, týkající se konzumace a exhumace jídelních aparatur, především však vidliček a jiných vidličných nástrojů.

Hm, škola přede mnou, škola za mnou; ta přede mnou je obzvláště záludná. I Viktorín Kornel ze Všehrd by se v jemném pletivu otázek a odpovědí lehce ztratil a co pak jen průměrně nazelenalý člověk, student?!?

Smůla, v zimě mívám drobet prochladlé, nebo, řekněme, na kost promrzlé ruce. Velmi těžko jimi potom mohu opravovat hrábě. Ano, hrabě byl dobrý člověk, škoda ho. Hodujme a naň vzpomínejme neb hlad je věčný, holoubátka moje, pečená…

No, co dodat? NIC.