Těžko se mi
to říká, ale žiji na Zemi. Už nějakých 20 let. Osli mají dlouhý
život. Pravidelně čekáme s Alfrédem na dvoře, abychom zahlédli
poslední uhasínající plamínky na troskách naší stodoly. Měl jsem
tam své lavóry, hrnce, poklice, škopky, vařečky, lžíce, kombajn a
jiné drobné harampádí. Poslední dva tři roky jsem do nich vzteky občas
i mlátil, jen jednu vidličku se zvlášť
pěkně vypadajícím toporem jsem v amoku nesnědl, protože jsem si
vzpomněl na svá školácká léta, kdy nám prodavači hamburgerů ve školních
škamnách lili vědomosti do zad a vytanulo mi na mysli zvláště důrazné
varování, týkající se konzumace a exhumace jídelních aparatur, především
však vidliček a jiných vidličných nástrojů.
Hm, škola přede mnou, škola za mnou; ta přede mnou je obzvláště záludná. I Viktorín Kornel ze Všehrd by se v jemném pletivu otázek a odpovědí lehce ztratil a co pak jen průměrně nazelenalý člověk, student?!?
Smůla, v zimě mívám drobet prochladlé, nebo, řekněme, na kost promrzlé ruce. Velmi těžko jimi potom mohu opravovat hrábě. Ano, hrabě byl dobrý člověk, škoda ho. Hodujme a naň vzpomínejme neb hlad je věčný, holoubátka moje, pečená…
No, co dodat? NIC.