Narodil jsem se 13. 1. v Turnově, severočeském městě s proslulou tradicí šperkařského průmyslu. Mí rodiče byli tou dobou ještě nedoštudovanými inženýry, a tak jsem byl okamžitě předán do péče babičce o pár kilometrů severněji (Do městečka Železný Brod). Turnov jsem od té doby navštívil jen zřídka.

Z tohoto „Železnobrodského“ období si vzpomínám pouze na to, kterak mi babička s dědou zpívali národní písničky, bylo to vždy po koupání, seděl jsem v koupelně na pračce, zabalen do froté osušky, a poslouchal. O víkendu většinou přijížděli rodiče. Otec se na mne vždy tolik těšil, že když přijel, nosil mě hodiny a hodiny na ramenou a nemohl se nabažit. Jednou jsem se mu při tom vyzvrátil na hlavu.

Později, když rodiče úspěšně zakončili studia, odjeli jsme do Chebu k babičce č. 2. Otec zde začal pracovat a dostal skromný byt na sídlišti. Pak musel na vojnu a my zůstali s matkou sami na „podpoře“. Pamatuju si na den, kdy můj tehdy nejlepší kamarád Vašík Jankovič vyjel poprvé na kole bez postranních koleček. Já byl o rok mladší, takže jsem postranní kolečka ještě měl. Jeli jsme tenkrát kolem ZŠ, což bylo zakázané. Zlý školník Fic si na nás počíhal a začal nás honit. Vašík na tom kole ještě moc neuměl, párkrát šlápnul naprázdno a spadl na beton. Bylo mi ho líto, ale když jsem viděl blížícího se Fice, jak si mne ruce, mumlaje: „Tak už vás, vy spratci jedni, mám,“ nechal jsem tam ubohého Vašíka ležet a ujížděl, jak nejrychleji jsem to uměl. Přesto byl tenkrát Vašík můj nejlepší kamarád.

Chodil jsem do jeslí, poté do školy, ale nejvíc jsem miloval když mě otec o víkendech brával do lesa. Vzali jsme vždycky i bratrance Lukáše, který byl stejně starý jako já a bydlel kousek. Hráli jsme si na indiány a kovboje. Hrozně mě naštvalo, když dostal od Ježíška krásnou „Medvědobijku“, co měl Old Shatterhand, a já jen starou Rumcajsovu „žaludovku“ na péro. Taky měl krásnej žlutej jeřáb na písek, zatímco já jezdil s normální červenou Tatrovkou. Chebskej děda byl pro nás ten nejúžasnější člověk, protože pro něj byl každý problém maličkostí. Vždy, když jsme přijeli, leskla se na zahradě dvě nádherná kola. A taky vymyslel na každou naši návštěvu něco úplně nového, pokaždé nás něčím překvapil. Jednou postavil jen pro nás krásnou kůlnu, jindy nám na betonku před koupačkou nalajnoval hřiště na tenis, vyrobil boxovací pytel a pověsil na strom nebo stloukl motokáru na ježdění v ulici. Kdykoli jsme přijeli, děda s něčím novým přišel, aby nám dny strávené u nich zůstaly v našich vzpomínkách jako ty nejkrásnější.. Voněly mi takovou bezstarostností a štěstím. Neméně k tomu všemu přispívala i babička se svou laskavostí a výtečnou kuchyní.

Do Prahy jsme se přestěhovali v mých čtyřech letech, otec tu dostal práci a byt. Začal jsem chodit do ZŠ na pražské periferii v Modřanech. Vůně čokoládovny ORION se tu mísila se smradem Cukrovaru a jiných továrních budov, kterých tu bylo jako máku.

Ve druhé třídě mě rodiče přihlásili k soukromým hodinám klavíru, což mě vůbec nebavilo. Lákalo mě klučičí dovádění – chodit hrát fotbal na hřiště, či objevovat neznámá místa. My, největší kamarádi, jsme založili klub ČERNÍ JAGUÁŘI. Byl jsem to já, Lukáš Hink – malý chlapec s nadměrně velkou hlavou, a Mirek Harlas – silný zdatný tlouštík. (Vzpomínám si, jak sám roztáčel nepromazaný sídlištní kolotoč, plný malých vřískajících dětí, či jak praktikoval tzv. „vrtuli“ na každém, kdo ho rozlítil – tak, že ho popadl za obě ruce, roztočil se dokola takovou rychlostí, že tím kolem sebe vytvořil menší vír a v tom toho neomaleného provokatéra pustil.) Po „klučičím“ dovádění přišlo dovádění „holčičí“, jen prostě na ten klavír ňák nebyl čas. A tak jsem to flákal až do druhého ročníku na gymnáziu. To jsme totiž s Lukášem Fenclem brávali do třídy klávesy a kytaru a já se naučil trochu improvizovat, takže jsem už pak nemusel hrát pořád něco z not, ale byl jsem schopnej zahrát si jen tak sám.

Když mě oslovili pánové Fencl a Fencl, jestli bych nechtěl hrát v jejich rockové kapele na klávesy, psal se rok 1998 a mně bylo 17. Tu nabídku jsem s nadšením přijal a dodnes mne to v NAHOŘE PSU moc baví.

Zbytek znáte. Anebo lépe… můžete znát! Stačí, když se objevíte na našem koncertě.

Na závěr snad krátké vysvětlení těm, kteří od mého povídání očekávali něco více: Je spousta muzikantů, kteří za nejdůležitější moment ve svém životě považují své první hudební pokusy… Já si však myslím, že často je tím podstatnějším právě to, co jim předchází.